neděle 6. července 2014

Vůle vs. potřeba


V nejrůznějších oblastech lidského myšlení se vychází předpokladu, že věci mají nějaký účel a že činy se dělají aby uspokojily nějaké potřeby. Uvažuje se v tomto duchu s takovou samozřejmostí, že si často ani neuvědomujeme že ta která myšlenka má v sobě onen předpoklad skryt. Tohle východisko je typické nejen v běžném myšlení a ekonomii, ale často se objevuje i třeba v méně seriozních popisech důsledků evoluční teorie nebo fyzikálních úvahách o vzniku vesmíru ( i když spíše jen v popularizačních komentářích než ve vědě samotné ).  

Často slýchám lidi mluvit o tom k čemu má páv ocas? namísto jak se paví ocas vyvinul? V tomto případě asi každý s přehledem v biologii hned uvědomí, kde je problém. Teorie evoluce byla průlomová v tom, že dokázala vysvětlit vznik nejrůznějších struktur bez nějaké předchozí poptávky nebo směřování k nim. Struktury živých organizmů (např. jejich geny) podle ní totiž vznikají spontánně náhodným šumem, a až sekundárně jsou selektovány přirozenou selekcí (a někdy taky nejsou). 

K čemu je v naší DNA nějakých 20-98%  tzv. junk-DNA? Podstatná část je ho tam pravděpodobně jen proto, že tam nějak ( chybama, retrovirovýma nakazama ... prostě stochastickým šumem z okolí ) vznikla a nebyl důvod ji odstranit. Nepředstavovala dost velký problém ( selekční tlak ) na to, aby její nositelé byli odstraněni přirozeným výběrem. Nemá se tedy smysl ptát k čemu je? - tj. očekávat že vznikla za nějakým účelem. Má smysl se ptát leda na to, proč nezanikla, jestli že k ničemu není - na což dostaneme prozaickou odpověď že moc nepřekáží .

Méně přirozený už se nám zdá tenhle koncept v humanitních vědách, tam, kde uvažujeme o nějakých rozhodnutích víceméně racionálních agentů. Myslím teď především ekonomii a politiku. Je obvyklé uvažovat tak, že veškeré akce jsou nějak "zištné" nebo "vynucené" okolními vlivy. Nepochybně mnoho ( asi většina ) činů inteligentních agentů (jednotlivců, států, firem, náboženství, kultur, celé civilizace )  "zištná" či "vynucená" je - stejně jako většina znaků živých organizmů má nějaké adaptivní opodstatnění. Na druhou stranu, pokud nevezmeme v úvahu junk-memy, junk-vůle, junk-kulturu ... tak tím zavíráme oči nad důležitým mechanizmem, který mohl hrát významnou roli při formování současné podoby společnosti, kultury, ekonomie a politiky ... a také bude hrát roli pro vývoj v budoucnu.

Klasická představa je taková, že na počátku existuje nějaká opodstatněná poptávka a v důsledku snahy o její naplnění se pak vymýšlejí prostředky (nástroj, enzym, orgán, aparát ... ). Tj. např. že si lidi nejdříve vytyčí nějaký cíl - tj. že nějak si v hlubinách své svobodné vůle a vědomého osvíceného myšlení uvědomí, že by něco chtěli - a pak za tím jdou, a tím daná věc vznikne.

Mi připadá podnětný evoluční teorií inspirovaný mechanizmus - že nejdříve fluktuacemi vznikne nástroj, orgán či aparát, který sám o sobě něco dělá ( protože je to prostě jeho vnitřní vlastnost, protože s takovou vlastností vznikl ) a teprve potom rozhodne přirozený výběr o tom jestli se prosadí nebo ne. Přitom přirozený výběr myslím v širším slova smyslu - třeba i v tom jestli se něco líbí jiným lidem, jestli to podpoří v rámci nějakých her (ve smyslu teorie her) které mezi sebou hrají - to všechno je  taky forma přirozeného výběru.

Stejně jako někoho může vlivem statistických fluktuací napadnou, že by mohlo být cool prodloužit si krk nasazováním kovových kroužků, nebo vymýšlet příběhy o sfingách, andělech a bozích, tak někoho jiného např. napadne hledat vztah mezi délkami stran v trojúhelníku nebo extrahovat ze smolince Rádium.  


Jistě, žádná z těchhle akcí nebyla čistě náhodná bez návaznosti na podněty a věci okolo.  Nebylo by seriozní ani správné ignorovat nebo pokládat za nedůležité všechny okolnosti a předpoklady, které realizaci podobných věcí umožnily, vytvořily pro ně podmínky. Chci ale zdůraznit to, že podle mě není dobré považovat nejrůznější společenské jevy za deterministický důsledek okolností či potřeb. Už vůbec není vhodné si volat na pomoc metafyzický a nic nevysvětlující koncept svobodné vůle jen proto, aby jsme nemuseli připustit, že velká část naší civilizace je prostě spoluutvářena zesilováním náhodného šumu (tak jako to funguje v biologické evoluci).    

Potřeba vs. vůle v ekonomice


Tenhle princip může podle mě docela zásadním způsobem ovlivnit paradigma, v rámci kterého jsme zvyklí uvažovat v ekonomice. Obvykle uvažujeme o ekonomice jako o aparátu, který si subjekty  vytváří k uspokojování svých potřeb. V ekonomii má pak klíčovou a nezastupitelnou roli poptávka, jakožto prapůvod veškeré motivace ke všemu ostatnímu ( produkci, obchodu ... ). Poptávka či potřeba je v rámci tohoto paradigmatu externí hybná síla ( akce ) a ideální ekonomika na ni odpovídá ( reakce ) přizpůsobením se k jejímu uspokojení. Přitom se všechny subjektu snaží dělat právě jen nezbytné minimum akcí k tomu aby naplnily své potřeby ( maximalizovat užitek a minimalizovat náklady ). Práce a produkce je tady jakési nutné zlo, kterého se snažíme dělat jen tolik kolik opravdu musíme.

Moderních ekonomika s velmi vysokou produktivitou ale vypadá z hlediska onoho klasického ekonomického paradigmatu poněkud paradoxně. Začíná se hovořit o tom, že naše ekonomika stagnuje a strádá protože je nedostatečná poptávka. Jinými slovy, že mnohé zájmové a názorové skupiny ( nejen průmysloví magnáti, je podporující establishment, ale i dělníci, odboráři, levicové vlády, pravicové vlády, a jejich voliči ... nakonec tedy defakto každý ) by chtěli, aby poptávka byla vyšší, aby bylo potřeba více produkce, aby bylo více práce. To že jsme teoreticky schopni uspokojit většinu potřeb většiny populace s pomocí práce jen několika málo lidí se stává paradoxně největším zdrojem sociálních, ekonomických a potažmo i politických problémů moderních států a společností.

Mnozí proto závistivě hledí na příklady růstu ekonomiky v nově industrializovaných zemích (např. Čína) kde ještě potřeby lidí nejsou naplněny a oni jsou tedy nenaplněnými potřebami stále ještě silně motivováni. Nebo se dívají do historie na zlaté časy válečného hospodářství např. na počátku druhé světové, nebo studené války, kde poptávka byla dána potřebou zbrojit a demonstrovat sílu ( těžký průmysl, námořnictvo, letectvo, vývoj jaderných technologií, kosmonautiky a dalších zbraní ...).

Mnozí se snaží takový blahobyt vrátit tím, že budou chybějící poptávku ( tu které se nám nedostává přirozeně ) vytvářet uměle. A ze setrvačnosti, a kvůli zájmům už etablovaných mocenských a ekonomických struktur, by nejraději vytvářeli stále větší poptávku pro kvalitativně stále stejný druh produkce výrobků (tj. např. vyrábět stále jen rohlíky, auta, a stavět asfaltové silnice jen ve větším množství). Chtějí to dělat například tím, že se výrobky rychleji kazí, nebo tím že vytváří módní vlny, kulty a další sociální tlaky, které motivují lidi kupovat si věci, které by vlastně jinak (bez umělých zásahů) ani nepotřebovali ani nechtěli. Petr Tomek na svém blogu kritizuje tenhle problém umělé poptávky, ale nevidí problém tam kde já - tj. v samotných základech paradigmatického pojetí významu poptávky v ekonomickém myšlení.

Podle mne, to co schází není poptávka ( potřeba ), tedy to, že nám toho málo chybí (jak absurdní). A řešením není  spokojit se s tím co máme - tj. nějaké budhistické osvícené uspokojení a střídmost, jak si představují ekologové. Nám neschází poptávka, ani střídmost - nám schází vůle a motivace, produkovat proto že chceme, ne proto že potřebujeme. 

Máme chtít dělat nové věci, které zatím nepotřebujeme ale u nichž se může ukázat význam v budoucnu. Tak jako zhluky aminokyselin v RNA prapolévce nic nepotřebovaly, ale prostě dělaly věci ( vnitřním nutkáním v podobě náhodných fluktuací a přírodních zákonů ), a teprve z těchto akcí ( které si nikdo předem nepřál ) vznikl život. 

Dnešní ekonomika a politika je dlouhodobě přizpůsobená paradigmatu uspokojování potřeb ( alespoň podle oficiální prezentace, biď někdy jde o zástěrku jiných motivací ). Dnes těžko někdo prorazí s ekonomickou koncepcí nebo velkolepým projektem financovaným z veřejných prostředků aniž by musel vysvětlovat k čemu to bude obyčejným lidem?. To je ale podle mne celé neadekvátní pro vysoce rozvinutou ekonomiku. Máme dělat věci protože chceme, ne proto že je potřebujeme - tak jako apeloval  John F. Kennedy:
Why choose this as our goal? And they may well ask why climb the highest mountain? Why, 35 years ago, fly the Atlantic? Why does Rice play Texas? We choose to go to the moon. We choose to go to the moon in this decade and do the other things, not because they are easy, but because they are hard, because that goal will serve to organize and measure the best of our energies and skills, because that challenge is one that we are willing to accept, one we are unwilling to postpone, and one which we intend to win, and the others, too

V minulosti musely být takové velkolepé akce hýbající historií ( ať už to byla cesta na měsíc nebo nějaká válka ) motivovány nějakou zástupnou idelogií ( různým náboženstvím, nacionalizmem, komunizmem ) aby mohly být opodstatněny obyčejným lidem, a aby je dokázaly pro onu věc nadchnout a motivovat. To je také důvod proč, ačkoli se s žádnou takovou ideologií či náboženstvím neidentifikuji ( připadají mi naivní a nedomyšlené ) nevidím jejich historický význam vyloženě negativně - přinejmenším něco makroskopického dělaly - hýbaly s historií.

Věřím že dnes, když už jsou potřeby i obyčejných lidí snadno uspokojitelné vyplouvá i u nich napovrch ona čistá vůle něco dělat, být činitel a měnit svět okolo ( Will zur macht ). A právě tato vůle by měla být hnacím motorem ekonomiky. 

Namísto poptávky z potřeby, produkce z vůle.

Zůstává pouze otázka, které akce budou mít větší či menší podporu, co bude podle módy cool, a co nezajímavé. Co bude vůle většiny lidí - vůle k jakým činům? Obávám se, že uspokojení bazálních potřeb umožní více lidem investovat více prostředků, invence a úsilí do akcí, které jsou z mého pohledu nezajímavé, ba dokonce kontraproduktivní ( např. sport, války o nesmysly - jako náboženské konflikty, snaha o návrat k přírodě, hippies ... ). Nicméně doufám, že evoluce nakonec vyselektuje ty skupiny, které zaměří svou vůli směrem, který považuju za důležitý já ( technologický pokrok, expanze civilizace ) ... je ale dost možné, že se pletu.

Fizikální náznaky pro Wille zur Macht


Ve filozofii podobný koncept rozvíjel Friedrich Nietzsche pod pojmem Vůle k moci, když považuje za základní motivaci a prapříčinu vývoje a akcí jakési vnitřní nutkání subjektů - spíše než potřebu, která by motivovala jejich racionálně vypočítavě akce. Na druhou stranu Friedrich Nietzsche asi nikdy neuvažoval o tom, že by tyto prapůvodní vnitřní motivace byly pouhý náhodný šum.

Pojem Vůle k moci ( zvlášť v německé či anglické verzi Wille zur Macht a Will to Power ) identifikuje Moc jako synonymu činného modu (v protikladu s trpným) - být činitel, příčina, mít možnost jednat, mít nástroj ovlivňovat svět. Působit na něco spíše než na sebe nechat působit. 

Zajímavé je, že přesně takhle by se daly interpretovat výsledky publikované teoretickým fyzikem Alex Wissner-Gross ve svém modelu popisujícím vznik inteligence jako důsledek tendence maximalizovat dlouhodobou produkci entropie v dynamickým systémech s pamětí ( ve velmi jednoduchých fyzikálních systémech - nic tak složitého jako ekonomika, člověk nebo buňka ). Vlastně on sám výsledky své práce popsal ve velmi Níčeánském duchu:
One major consequence of this work is that maybe all of these decades, we've had the whole concept of cybernetic revolt in reverse. It's not that machines first become intelligent and then megalomaniacal and try to take over the world. It's quite the opposite, that the urge to take control of all possible futures is a more fundamental principle than that of intelligence, that general intelligence may in fact emerge directly from this sort of control-grabbing, rather than vice versa.