neděle 2. března 2014

Osobni myslenky o budoucnosti pod dojmy ukrainske krize

Řekl jsem si, že zkusím něco nového: Napsat něco (relativně) stručně v reakci na aktuální dění. Jde o ukrajinskou krizi, resp. spíš to že taková drobnost jako demonstrace pár desítek tisíc lidí, kde skoro ani nikdo nezemřel, může být podnětem k vojenským akcím v Evropě do nichž jsou zaintersované jaderné supervelmoci. Samozřejmě tím neříkám, že tohle přímo povede k válce natož pak jaderné. Jde mi spíš o širší rozměr.

Narodil jsem se do světa kde to vypadalo že "války" v civilizovaném světě nemají místo, že to je záležitost jen nějakých koloniálních peripetií mezi supervelmocí a zemí třetího světa. Že je to taky otázka lidí, pro něž je život i v míru dost těžký a nebezpečný na to, aby měli méně zábran ho riskovat ve válce (že mi ve vyspělém světě jsme na to už moc zbabělí = rozumní ) - podobně jako třeba ve středověku.  

Nemám potřebu být politicky korektní a bědovat nad utrpením každého jednotlivého človíčka na zemi. Na svět se dívám dvěma různými pohledy: Jednak je to ohled osobní citový - tam se bojím o sebe a své blízké a děsí mě teda ty války, které se mě můžou osobně týkat (evropská, světová nebo jaderná ).  Dále je to pohled racionální a "povznesený" nevšímající si ničeho menšího než civilizace jako celku (z toho hlediska říkám a píšu své názory nejčastěji), a tady mě zajímá to, co má schopnost celou civilizaci významně ovlivnit. To je zase jen válka jaderná a světová. Samozřejmě, koloniální a občanské války a nebo převraty v zemích třetího světa nejsou ani z onoho "civilizačního" hlediska nic pozitivního, protože přeci jen poškozují hospodářský růst světa, oddalují proces civilizace dané oblasti a jako každá válka vytváří podmínky pro vzestup moci oligarchie i ve vyspělé velmoci, která je do nich zapletena. Chci ale říct to, že jsou to problémy marginální, a i ztráty na lidských životech nevypadají až tak strašně v zemích kde např. tak jako tak zuří hladomor.


Z obou těchto hledisek - jak osobního tak "povzneseného" - mě tedy naprosto děsí precedent, že se po >50-ti letech dostávají jaderné supervelmoci do konfliktu na území Evropy. Tohle je pro mě ten hlavní skutečně pádný argument proč je potřeba kolonizovat vesmír. Na rozdíl od jiných vesmírných nadšenců mě nijak nefascinuje ani hrdinství kosmonautů (stejně jako mě na rozdíl od jiných military nadšenců nefascinuje hrdinství vojáků) ani nemám romantické vize o sobě v pozici dobrodruha prozkoumávajícího panenskou krajinu jiné planety. Dívám se na to zcela jinak - vidím dnešní civilizaci jako květinu, která začíná přerůstat květináč a deformuje si svůj kořenový systém. Na rozdíl od jiných si nemyslím že tady jde o "živiny", těch je v květináči stále ještě dost ( představy že nám brzo dojdou nenahraditelné zdroje energie nebo kovů jsou prvoplánové strašení ). 

Květináč je nám ale malý tím, že nedává civilizaci prostor pro její přirozený dějinný vývoj. Nedává prostor pro populaci mnoha konkurujících si subjektů, které se přirozeně dostávají do střetů (včetně vojenských), pro pluralitu názorů a životních strategií, pro přirozený výběr a evoluci na platformě států, mocenských struktur a ideologií. Dnes je země tak malá - resp. síla našich ultimativních bojových prostředků tak velká, že žádný plnohodnotný dějinný vývoj není možný, protože by mohl být fatální co celou civilizaci. Přesně zde lze ilustrovat to o čem jsme diskutovali s Tomášem Petráskem k mému předchozímu článku Ateismus ne však humanismus. Evoluce může dobře fungovat tam kde jsou všechny peripetie související s přirozeným výběrem a konkurencí subjektů pouze marginálního významu pro celou populaci (kde populace je pro nás teď soubor všech politických subjektů v civilizaci). 

Evoluce nemá žádného vnějšího arbitra ani zastřešující rozum který by říkal co je přípustné a co ne. Proto je třeba aby probíhala v situaci kdy si subjekty můžou v rámci soupeření dovolit cokoli (teď myslím totální válku, použití jaderných zbraní) aniž by to ohrozilo celou populaci. V tomhle prostředí se vyvíjeli všechny druhy na zemi, a všechny politické subjekty v dějinách - nikdy nebyl žádný z nich tak významný a mocný aby jeho akce mohly ovlivnit biosféru nebo civilizaci jako celek. To ale s rozvojem jaderné zbraně pro civilizaci  a biosféru na zemi přestalo platit.



Někteří lidi prostě věří tomu, že tuhle situaci řeší lidský rozum (resp. jakási moudrost) a humanistické hodnoty, a apelují na dodržování univerzálního mezinárodního práva, mezinárodních organizací, a dohodu. Já ne. Nejsem humanista, a člověk pro mě není ničím výjimečným, ničím jiným než dalším druhem podléhajícím evoluci, dalším zvířátkem chovajícím se podle svých instinktů platných v určitém kontextu. Nevěřím ve schopnost lidí se vždy rozumě dohodnout a moudře kontrolovat svůj uzavřený životní prostor. Myslím že lidstvo potřebuje životní prostor otevřený - dalece přesahující moc a kontrolu kteréhokoli z aktérů - tak jako tomu vždy v historii bylo. Nevěřím, že jen proto, že jsme vyvinuli technologie, které nám dávají moc udělat si s povrchem země co nás napadne, že dojde k nějaké principiální transformaci našich modelů myšlení, řízení a moci. Zvlášť když si uvědomíme, že vlastně ani žádné jiné fundamentální principy na kterých by se tyhle modely mohly zakládat neznáme.

Představa, že nějaký dialog národů v poradních mezinárodních orgánech typu OSN, MMF, nebo mezinárodní klimatického panelu může dlouhodobě řídit vývoj civilizace jako celku bez toho aby disponoval mocenskými nástroji ( to co dělá v rámci státu policie nebo armáda ) je podle mě hloupost. Je třeba si uvědomit že bez vynucovacích prostředků neexistuje právo.

Celou civilizaci by možná v takové situaci (uzavřeného květináče, skleníku, či výběhu) mohla řídit nějaká globální vláda disponující ultimativními mocenskými nástroji (tj. mít monopol na zbraně, nebo alespoň mít armádu výrazně silnější než armády podřízených subjektů) ale to by znamenalo konce plurality a evoluce. Vlastně to je nejlepší cesta k věčné totalitě a zastavení dějin (kdyby se to skutečně povedlo, čemuž ale taky moc nevěřím).

Rád bych tu ilustroval ještě jeden zdánlivý paradox v mých názorech - postoj k jaderným zbraním. Na jednu stranu je propaguji a obdivuji, a jsem upřímně rád, že tyhle technologie naše civilizace vyvinula. Na druhou stranu mě děsí a považuji je za asi jedinou skutečnou hrozbu pro existenci naší civilizace (globální oteplovaní, docházení ropy, nebo pád meteoritu beru asi stejně vážně jako zombie apokalypsu). Z části je to jistě sentiment. Přirozeně má člověk (hlavně muž) obdiv ke všemu silnému a mocnému a nic čím lidstvo disponuje není fyzicky či fyzikálně mocnějšího než jaderné zbraně. Taky je to úžas nad živly které mohou být pro člověka fatální - tak jako ve všech kulturách existovaly kulty plodnosti a smrti, bohové hromů a blesků nebo sopek. Tenhle můj postoj má ale taky racionální stránku:

Podle mě totiž náš problém není ani existence jaderných zbraní, ani války, ale to že naše civilizace neexpanduje dost rychle. Tak se bohužel stalo že náš životní prostor je pro naše technologie a naše evoluční peripetie moc malý. Právě v takových situacích se stává že dojde ke kolapsu civilizace nebo vyhynutí  druhů. (viz. příklady velikonočních ostrovů nebo jelenů vysazených na jakémsi ostrovu s majákem). Musíme se prostě rozšířit za hranice našeho ostrovu "Země" aby naše evoluční vzorce chování a naše techniky pro ně vyvinuté (tedy i jaderné zbraně), byly zase adekvátní rozměrům prostředí. V kosmu pár (tisícovek) atomovek nic neznamená. Rozhodně nechci, aby jsme šli v evoluci zpět, nebo ji nějak brzdili, jako si to mysli někteří co říkají, že by bylo lépe, kdyby jsme nikdy neobjevili jaderné technologie, nebo dokonce nezačali průmyslovou revoluci a spalování fosilních paliv.
Podle mě je vývoj stále mocnějších prostředků realizace životních strategií (včetně bojových) právě tím co dává civilizaci a životu smysl. Brzdit ho vlastně ani nejde. Je potřeba si ale uvědomit to, že vývoj v jedné oblasti nebezpečným způsobem předběhl vývoj v oblastech jiných, a napravit to. Jinak se to skutečně může stát fatální. Vývoj se nedá a nesmí brzdit (to jednak nešlo, a jednak by to nevedlo k ničemu dobrému). Dá se jedině dohnat.

Žádné komentáře:

Okomentovat