sobota 7. prosince 2013

Ateismus, ne však humanismus

Tohle píšu pro http://www.osacr.cz/. Prezentuji zde pouze svůj názor, a snažím se ho především popsat tak, aby byl správně pochopen. Snažím se ho sice pokud možno také podložit argumenty, ale jen velmi zhruba. Rozhodně tu argumentaci nevnímám jako jako nějaký důkaz, že mám pravdu. Neprůstřelné argumentace na tohle téma jednak nejsem úplně schopen, a jednak by byl článek ještě o moc delší kdybych se o to pokoušel.  

Nemám v úmyslu nosit dříví do lesa a psát na ateistické forum další článek argumentující jak věřící nemají pravdu. Možná jsem už myšlenkama trochu někde jinde - v idelním světě, kde byly iracionální dogmata překonány a ateismus je samozřejmost. A tak spíš uvažuju jak ten svět vypadá - na jakých hodnotách stojí. Většina ateistů tuhle otázku zodpoví s naprostou samozřejmostí - jsou to pro ně humanistické hodnoty. Humanistické hodnoty jsou také často právě tou motivací, proč ateista proti náboženstvím bojuje - protože omezuje osobní svobody a osobní touhy jednotlivce ve jménu nějakého samozvaného "Boha" často k tomu účelově smyšleného. Vždyť je to tak přirozené - chceme být šťastní, chceme, aby naši bližní byli šťastní, nechceme se zaplétat do náboženských válek, a být svazování bezúčelnými omezeními a nařízeními, tak proč to komplikovat "Bohem", alias nepodloženou představou něčeho co nás přesahuje. Samozvanou autoritou co může být zbytečně v konfliktu s našimi přirozenými tužbami? ...

Citová atraktivita humanismu


Ideje humanismu historicky staví na představách o lidské vyjímečnosti. Historicky vzato jsou vlastně mnohé ideje, ze kterých humanismus stojí docela převzaté z křesťanství nebo jiných náboženství. Člověk má podle nich jako jediný tvor mysl, rozum, svobodnou vůli a schopnost rozeznat dobro a zlo ... Vlastně i představa o existenci lidské duše byla do humanismu přinejmenším historicky zakomponována, a stejně tak mnozí humanisté (např. tvůrci Americké ústavy) uvažovali tak, že lidská práva a lidská rovnost je svaté právo každého, které mu dal bůh při narození. "Bůh stvořil lidi rovny"  

Je jistě příjemné si myslet, že jsme něco víc. Něco inherentně víc - nezávisle na tom co děláme. Že máme nějakou vnitřní kvalitu a právo, které nás činí vyjímečné, a které nám nikdo nemůže vzít. Když už nemůžeme být něco víc než soused, nebo něco víc než chlap ze sousední bandy (kmene, národa nebo fotbalového týmu), tak jsme aspoň něco víc než zvířata. No a když né než zvířata, tak aspoň určitě něco víc než stroje - to dá přece rozum. Křesťanství (a jiné náboženství) nám naslibovalo tohle všechno, + nesmrtelnou duši a věčný život v nebi navrch. Jenže taky nás strašili peklem a hněvem božím a chtěli po nás plno nepříjemných věcí - jako třeba aby jsme chodili pravidelně do kostela, kde je nuda; neonanovali, nepřejídali se hamburgery, a někdy možná i aby jsme se zapojili do nějakého náboženského konfliktu, kde se nám může něco stát. No není nic lehčího, než ty nepříjemné věci ( jako Boha, peklo a jeho hněv ) zahodit a nechat si tam jenom to hezké. 

Zvolit si náboženství nebo filozofii podle toho, abych se cítil dobře a mohl si užívat mi přijde podobné, jako volit politickou stranu podle toho, kdo mi slíbí zvýšení platu. Možná ještě horší - politické strany jsou totiž v principu od toho, aby realizovaly naše přání. Naproti tomu filozofie resp. náboženství má právě morálku a etiku teprve vytvořit. Má nám dát odpověď na otázku co je správné chtít - za hranice našich prvoplánových pocitů. Náboženství a filozofie nám má odpovídat na otázky, které nás přesahují - alias smysl života, resp. otázku "Života, Vesmíru a vůbec" (viz. Stopařův průvodce po galaxii ). Přijde mi poněkud pošetilé snažit se stavět odpověď na takovou otázku na argumentech inherentně lidských - jako třeba naše pocity.

Pokud nevěříme v nějakou silnou formu antropického principu - něco jako že vesmír tu je kvůli člověku, pak nám humanismus na tyhle otázky odpovědět nemůže. A právě podobné nepodložené představy o výsadním postavení "nás" ve vesmíru jsou typickým znakem naivity většiny náboženství v historii - počínaje kmenovými kulty a konče křesťanským geocentrizmem, nesmrtelnou duší, a titulem "pán tvorstva".

Humanismus jako pragmatická aproximace


Rozhodně nechci humanismu upírat zásluhy. Rozvoj civilizace bezesporu výrazně zrychlil, když nahradil staré svazující církevní dogmata. Jenže není možné se pořád slepě modlit ani k odkazu antiky, renesance a osvícenství. Pokud to nemá být jen vytlačení jednoho dogmatu jiným, měli bychom se ptát z čeho ideje humanizmu vyplývají, na jakých předpokladech stojí a kde jsou jejich meze.

Pragmaticky vzato lze argumentovat, že humanistickým ideálům dává legitimitu prostě to, že se ukázaly a ukazují prospěšné pro fungování společnosti. To je skoro určitě pravda, a je to nejspíš zcela postačující argument, proč by se na ideálech humanismu mělo zakládat např. právo nebo politika - přinejmenším dokud nebudeme mít "něco lepšího". Není to ale rozhodně argument, že humanismus je tím nejlepším možným - završení veškeré etiky a filozofie.

Z pragmatického opodstatnění se totiž nedozvíme, kde má užitečnost humanismu své meze. Jinými slovy - nemůžeme si pak být jisti, že nás humanismus nezačne naopak brzdit a utlačovat tak jako to dělalo náboženství. Nemůžeme si být jisti ani tím zda nebo do jaké míry se to už děje.

Vždyť ony i ty dogmata náboženství nebo totalitní ideologie, biť třeba v konečném důsledku zcestné, falešné nebo i účelově vylhané, hrály v nějaké době a v nějakém společenském kontextu jakousi pozitivní roli - přinejmenším svou schopností zorganizovat skupiny lidí do větších celků. Vždyť i ony byly a jsou nejrůznějšími způsoby citově přitažlivé. Jenže v jiném kontextu a jiné době už byly spíš na obtíž.

Pokud tedy nechceme pouze nahradit jedno dogma jiným, nemůžeme humanizmus opodstatnit tím, že nějakým způsobem prospěl, nebo že nám nějak citově imponuje. Musíme hledat hlubší a obecnější pravdu, která nám humanismus, nebo jeho alternativu opodstatní.

Hlubší opodstatnění humanismu?


Pokud chceme opodstatnit humanismus jinak než jen empiricky a pragmaticky máme dvě možnosti:
  • Buď budeme a odvozovat opodstatněnost humanistických idejí nějakou další úvahou a dalším účelem z kterého vyplývají nebo kterému mají sloužit
  • a nebo jim můžeme připisovat hodnotu jako takovým - Jakousi fundamentální hodnotu sama o sobě

Hodnota sama o sobě


Mnoho lidí nemá vůbec potřebu se ptát k čemu je dobré lidské štěstí, nebo proč by měla mít hodnotu lidská svoboda, vůle, vědomí. Považují za tak nějak samozřejmé, že právě tohle jsou nejvyšší měřítka hodnoty a k nim se všechno ostatní upíná. Že všechno ostatní je pouhý nástroj, ale cíl a motivace jsou právě tyto.  

Z čeho tohle přesvědčení plyne? Jednak z toho, že to tak cítíme. Každý z nás chce být šťastný. Nestačí to? Proč by jsme to měli nějak dále opodstatňovat a hledat další důvody nebo vysvětlení?

Přinejmenším proto, že ony se ty důvody a vysvětlení už tak nějak mimoděk našly. Moderní znalosti v neurologii a evoluční a behaviorální biologii už v základních rysech docela jasně popisují jak naše pocity vznikají, a k čemu slouží. Pokud nejsem úplný dosebezahleděný ignorant, musí mě alespoň trochu hlodat v hlavě, že ty moje pocity, kolem kterých stavím svůj svět, svou morálku, svou víru v humanismus, vyplývají z docela prozaických a pragmatických adaptací. Ba co víc - tyhle pocity, kolem kterých se točí můj vesmír, můžou být docela snadno změněny, vytvořeny nebo smazány - např. převýchovou, jinou kulturní zkušeností, drogami, elektrickou stimulací různých částí mozku.

Můžu pak věřit, že stále mají fundamentální hodnotu, když vím, že jsou prokazatelně odvozené a vyplývající z něčeho jiného? Když vím, že jsou to pouze nedokonale fungující nástroje plnící nějaký jiný účel? Já myslím, že ne. Myslím, že hodnotu nástroje je třeba hledat v cíli nebo motivaci kterým slouží. 

Existují také lidé, podle kterých jsou tyhle "redukcionalistické" vysvětlení (jak jim s nádechem hanlivosti rádi říkají) pouze část pravdy. Lidská psychika, city, vůle a vědomí je podle nich jen z části determinována biologií, evolucí, teorií her, hrou neurotransmiterů a elektrických vzruchů neuronů. Z části je tam prý pořád něco vlastního fundamentálního. Jedním z těchto směrů, který se snaží tvářit zvlášť moderně a vědecky je např. Panpsychicismus považující mysl (vědomí) za fundamentální veličinu ve vesmíru (tak jako např. energie, čas a prostor) a dokonce hypotetizuje o případných kvantech vědomí a invariantech (zákonech zachování), které se jich týkají. Nic proti tomu - až vznikne nějaká konzistentní teorie, která je v souladu s pozorováním a má testovatelné předpovědi. Až ta teorie k něčemu bude. Do té doby to podle mě nemá s vědou nic společného a je to pouze metafyzické plácání.  

Nevidím jediný rozdíl mezi představou fundamentální neredukovatelné lidské mysli, a představou nesmrtelné duše nebo Boha. Abych to shrnul - jestliže pro nás mají Humanistické ideje hodnotu samy o sobě - pak jde o dogma stejné jako Bůh. Proč mám dělat A a ne B - protože to tak Bůh chce. Proč má platit zákon A a ne B - protože je to v souladu s principem svobody.

Odvozená hodnota


Pokud se tady (jak předpokládám) nechceme zaplést do dogmat (protože jinak by nám z ateismu zbylo jen prázdné heslo) tak platí první možnost - humanistické ideje (jako základní lidská práva) jsou pouze praktické nástroje sloužící něčemu jinému. Není tak obtížné dovodit k čemu jsou dobré - produktivita společnosti se jistě zvyšuje, když se lidi mohou svobodně realizovat. Otevřené myšlení a svoboda projevu akcelerovaly pokrok společnosti, společenské napětí se zmírnilo implementací principu rovnosti příležitostí, a všechno to tak nějak zvyšuje spokojenost každého z nás.

Jenže ono je třeba se ptát ještě dále - k čemu je zvýšená produktivita, společenská organizace, technologický pokrok, a potažmo i naše stěstí? Problém je, že takhle by jsme se mohli ptát do nekonečna. Když opodstatníme jednu věc druhou, pak ta druhá věc bude zase buď dogma ( samoúčelnost, věc sama pro sebe ) nebo musíme zas i tu opodstatnit něčím třetím. 

Nebo ne? Co kdyby tím konečným argumentem byl matematický nebo přírodní zákon, popřípadě jiná fundamentální vlastnost vesmíru. Ovšem něco, co (narozdíl od Boha nebo duše) prokazatelně skutečně pozorujeme, i když to třeba neumíme nijak dále racionálně opodstatnit (např rychlost světla, nebo kdejaká jiná fundamnetální fyzikální konstanta).

Tak pomalu jsme sesbírali všechny indicie. Odpověď visí ve vzduchu. Determinuje to naše emoce, vůli, vědomí, kulturu, společnost, civilizaci. Emoce, vůlu, vědomí, kultura, společnost a civilizace jsou toho nástroji. Přitom je to empiricky pozorovaný, dobře popsaný a z fundamentální logiky vyplývající jev. Co to je? Za zvuků "Tak pravil Zaratursta" přichází odpověď ...


Evoluce


Evoluce jako zdroj přirozené lidské etiky


Evoluce byla na vědecké úrovni studována v biologi. Objevijily se snahy ji přenést o společnských věd (memetika, evoluce na úrovni kultur, evoluce společností) nebo dokonce filozofie. Tyto snahy jsou často kontroverzí a setkávají se skepsí a ostrou kritikou zato, že často není možné prokázat zda ten který jev je skutečně způsobem memetickým či evolučním mechanizmem. Kritici tedy často namítají že v praxi v konkrétních případech evoluční teorie v humanitních vědách vlastně nic nevysvětluje ani nepředpovídá (Ponechme diskuzi zda je to spíše problém obtížnosti provádět experimenty a obecně metodiky společenských věd, než problém evoluční teorie). Tyhle výtky jsou jistě podstatné pro to, aby evoluční teorie hrála v těchto vědách nějakou praktickou roli. Avšak bez ohledu na tyto konkrétní případy, lze napříč obory a kontexty abstrahovat fundamentální princip evoluce:

Struktury s vlastnostmi vedoucími k přežití, reprodukci a šíření, přežívají, reprodukují se a šíří s větší pravděpodobností než ty ostatní. 

Uvedený abstratkní princip evoluce je defakto tautologie, a právě proto může být konečným vysvětlením, konečným opodstatněním morálky a systému motivací a hodnot, pokud ukážeme, že z evoluce vyplývají, nebo že jsou v nějakém kontextu jejími nástroji. V takovém případě pak princip evoluce, jakožto tautologie nepotřebuje žádné další vysvětlení.

To že se naše přirozená morálka - ať už kulturně podmíněná nebo vyplývající z našich přirozených citových pohnutek - do značné míry vyvinula evolucí je prakticky nepopiratelné. Někteří lidé se snaží uchránit si poslední zbytky pocitu vznešených fundamentálních hodnot a vyjímečnosti člověka tím, že odmítají připustit, že jsou takto determinovány všechny. Nejsme schopen zde argumentovat proti takovému názoru, protože to představuje bezpočet jednotlivých případů a detailů, ve kterých by bylo třeba ukázat, že ten který aspekt přirozené morálky, kultury či citů je determinován evolučně.

Jediné co můžu říct, že mi z hlediska principu úspornosti (Okamovy břitvy) připadá nejsmysluplnější považovat evoluci za univerzální zdroj veškeré morálky (tj. i v případech, kde to konkrétně ještě prokázané není). Má dle mého názoru spíše smysl vycházet z tohoto pravidla, a dodatečně diskutovat případné výjimky, nebo případy, kde je toto vysvětlení problematické, než a priori předpokládat, že je morálka tvořena fundamentálními neredukovatelnými hodnotami nebo odvozená z nějakých dosud neznámých principů. Prostě když už jsme konečně našli docela rozumné konzistentní a univerzální vysvětlení, je podle mě namístě se ho držet. 

Evoluce jako univerzální zdroj etiky


Za zásadní na evolučním opodstatnění morálky ale nepovažuju ani tak to, ukázat, že zní přirozená morálka vznikla (současná i jiné historické a kulturní alternativy). To by pouze znamenalo, že v kontextu našich podmínek je v podstatě jedno jestli vyznáváme jako zdroj morálky např. naše city, či humanismus (který je mainstreamem kultury moderní doby) nebo přímo evoluci, protože ony ty city a humanismus jsou nástroji vytvořenými evolucí, a jsou sní tedy víceméně v souladu.

Za zásadní považuji uvědomit si, že evoluce je zdrojem jakékoli myslitelné funkční morálky v libovolném kontextu. Že jde o jakýsi obecnější zastřešující princip všech alternativních morálek. Že každá hypotetická živá entita s kulturou a morálkou získala svou morálku procesem evoluce aby plnila evoluční funkce (přežít, rozmožit se, rozšířit se). Jinými slovy, že jiné morální / hodnotové systémy jsou pouze realizací, nástrojem či aproximací evolučního imperativu v tom kterém kontextu.

Například:
  • Primitivní organizmy nejsou schopny dalece dovozovat důsledky svých činů. Mají proto systém pudů, které je prakticky jednoduše nepodmíněně nebo zkratkovitě na principu podnět-odezva motivují jednat v souladu s evolucí (snažit se přežít, rozmožit, rozšířit). To je nejprimitivnější systém hodnot - primitivní etika.
  • Primitivní společnosti nemají schopnost vytvářet a vymáhat složitější ekonomické vztahy, systémy moci a spolupráce. Proto se u nich vyvinuly pocity motivující k spolupráci uvnitř skupiny případně k nevraživosti k jiným skupinám. Tyto pocity mohou být buď přímo pudového původu (např. pocit sounáležitosti, snaha zapadnou, altruismus, empatie, sklon k davové psychóze ... ) nebo můžou být navázané na kulturní kulty (společné náboženství, nacionalismus, fandění stejnému fotbalovému týmu)
  • V moderní době se lidé z celého světa pomalu zapojují do superstruktury (možná superorganizmu) civilizace který kromě mnoha jedinců, národů, vyznání a kultur spoluutváří také obrovský rozšířený fenotypem našich strojů a infrastruktury. V tomhle prostředí se ještě více než dřív ukazuje jakou evoluční výhodu představuje spolupráce a zapojení do ekonomických vztahů a sdílení výzkumu a inovací. Prosazování zásad tolerance, plurality, otevřenosti, sdílení, svobody ale i např. liberálně ekonomických principů (které mají kořeny docela hluboko v západní morálce) jsou ideje a hodnoty které se prosadily do moderní mainstreamové morálky. Tyto ideje se prosadily vůči konkurentů nejočividněji např. tehdy když porazily konkurenční idelogie jako nacizmus a komunismus ve válce (i když z jednoho experimentu není samozdřejmě možné jednoznačně usoudit, která alternativa ma vyšší životaschopnost (fitness) ).
Evoluční princip nebo evoluční imperativ samozřejmě nedává konkrétní odpovědi na to co má člověk v konkrétní situaci dělat. Konkrétní odpovědi (algoritmus) jsou tou nejprimitivnější aproximací evoluční etiky. Tím jsou právě např. ony pudy nebo židovsko-křesťanské desatero přikázání. Humanismus a jiné moderní ideologie jsou tvořeny obecnějšími tezemi (rovnost, svoboda, lidské práva ... ) z kterých je třeba v konkrétních situacích rozumem domýšlet konkrétní kroky. Co konkrétně povede k zajištění větší svobody v dané situaci - to už je otázka rozumové extrapolace? 

Evolunční imperativ je opačný extrém než pudy - je tím nejobecnějším zdrojem morálky, a Humanismus, křesťanství, nacizmus nebo ten který pud jsou více či méně úspěšné pokusy o jeho implementaci v daném kontextu (v dané historické době, na dané úrovni vědomostí). 

Vytváření těchto aproximací v podobě pudů, pocitů a ideologií bylo v minulosti doménou přímočarého procesu evoluce - generování náhodných mutací, křížení a přirozeného výběru. V moderní době přebírá stále větší roli rozum. Tak jako v genetickém optimalizačním algoritmu na počítači se snažíme nějakou racionální heuristikou navrhovat pokud možno co nejsmysluplnější mutace (s co nejvyšší šancí na úspěch = na zvýšení fittness potomků ) tak i v stále sofistikovanější civilizaci by při vylepšování morálky měl hrát stále větší roli rozum. Musíme stále více extrapolovat jaké důsledky budou mít naše rozhodnutí pro naše přežití a rozšíření v nejobecnějším smyslu a dlouhodobém horizontu. Stejně jako v jiném genetickém algoritmu, přirozený výběr je zase tím nejvyšším a nejspolehlivnějším arbitrem co byla v konečném důsledku úspěšná mutace, rozum nám ale slouží k tomu, aby zvýšil naše šance - aby zlepšil poměr úspěšných mutací k neúspěšným.

Evoluční imperativ


V předchozích odstavcích jsem několikrát zmínil pojem evoluční imperativ, lehce inspirován pojmem Katnova kategorického imperativu. Zatím jsem ale jasně nepopsal co tím konkrétně myslím, protože by to narušilo celistvost textu. Evoluční imperativ se dá vyslovit velmi stručně:

Jednej tak abys maximalizoval své šance na přežití, reprodukci a rozšíření.

Tahle stručná definice ovšem vyžaduje další diskuzi pojmů v ní obsažených. Především je třeba rozebrat kdo je to "já" a co znamená "maximalizovat". V opačném případě bychom se mohli snadno dopustit krátkozrakého omylu. Může se totiž snadno stát že prvoplánový pokus maximalizovat přežití a rozšíření nějak definovaného "já" sníží šance na přežití a rozšíření jinak definovaného "já".

Kdo je to "já" v evolučním smyslu


Tento problém se objevuje už přímo v evoluční biologii. Jak si vysvětlujeme evoluční opodstatnění takových jevů, kdy se jedinec obětuje v zájmu svých druhů nebo svého společenství (např. u sociálního hmyzu), nebo kdy investuje do potomků svých příbuzných spíše než by tyto zdroje vložil do snah o vlastní reprodukci? Dělá to proto, že nese společné znaky (v tomto případě geny) s těmi kterým na svůj úkor pomáhá.

Evoluční biologie řeší otázku: probíhá evoluce na úrovni jedinců, společenstev, druhů nebo ekosystémů ... ? Většina biologů se dnes domnívá, že evoluce probíhá především na úrovni genů. Ovšem evoluce na úrovni jedinců - tedy vnitrodruhový konkurenční boj z toho přímočaře vyplývá, alespoň pokud uvažujeme striktně horizontální dědičnost. V některých případech zase jedinec není vhodným vymezením subjektu ("já") v evoluční hře. U sociálního hmyzu je to evidentní případ, i když zde je to spojováno s faktem, že obětovaní jedinci nemají schopnost se rozmnožovat a z genetického pohledu jsou tak vnímání spíše jako rozšířený fenotyp královny než jako plnohodnotní jedinci. Krvavé souboje tlup a smeček v nichž jedinci umírají kvůli zájmu skupiny jsou ale běžné i u jiných druhů. Jistě si lze představit i konkurenční boj, kdy jeden ekosystém vytlačuje jiný (např. sloni pomáhající rozšiřovat savanu na úkor lesa, lidé rozšiřující pole obilí na úkor všeho ostatního) i když v běžné biologické praxi je to případ spíš vyjímečný.

Přijmeme-li principy memetiky pro vysvětlení lidské historie a dalších kulturních a společenských jevů pak se díky principu horizontálního šíření memů stává vymezení identity a subjektu evoluce ("já") ještě problematičtější. Nevíme zda nějaký stát, ekonomický systém nebo společenské uspořádání slouží lidem, kteří se na něm podílejí, nebo sám vlastní existenci. Román 1984 bývá oceňován jako kritika komunismu. Pro mne však na něm bylo nejzajímavější to, jak ilustruje myšlenku, že se může vyvinout a udržovat systém, který neslouží nikomu v něm - nedalo se zde totiž říci, že by přinášel nějak velký prospěch elitám které ho kontrolovaly - ale který namísto toho je tak nějak přirozeně stabilní strukturou udržující sama sebe = forma života. Je pak těžké řící kdo je nástrojem koho - jsou geny nástrojem jedinců, jedinci nástrojem genů (memů), jedinci společností, ideologií ... kdo má být nakonec ten který přežije a rozšíří se? 

Ve výsledku je nejjistější říct že pojem "já" v evoluci není vůbec jednoznačně vymezen. Naopak, je to až otázkou té které evoluční strategie, které alternativní "já" se bude snažit protěžovat. To zda budeme pomáhat ve výchově dětí sestře ( protěžovat tak já definované genetickou příbuzností naší rodiny) nebo bojovat ve vlastenecké válce za svůj národ, nebo se oddáme misijní činnosti ve prospěch svého vyznání, nebo vědě ve prospěch technologického pokroku civilizace, to všechno jsou jen alternativní strategie, kde se snažíme zaměřit na podporu toho aspektu našeho "já", který má nejlepší perspektivy na růst a přežití. Ve výsledku pak vznikají konglomeráty (symbiozy) vzájmě se překrývajících subjektů evoluce (genů, memů, společností, jejich nástrojů a nositelů) a zájmů které do značné míry spolupracují. Subjekty neschopné spolupráce (začlenění se do symbióz a konglomerátů) obvykle nemají v dlouhodobém horizontu moc velké vyhlídky - leda jako virus (patogen, parazit), který ovšem zase závisí na svých nositelích a je tedy zase v jeho zájmu své nositele podporovat nebo jim alespoň příliš neškodit.

V jakém smyslu maximalizovat


Důležité je také uvědomit si, že prospěch ( zvýšení zdánlivé fittness ) z krátkodobého hlediska může skutečnou fittness z dlouhodobého hlediska snížit. Naše nástroje hodnotit skutečnou fitness jsou totiž vždy omezené a nepřesné - spoléhají totiž na extrapolacích budoucího vývoje. Nejvíc krátkozraké nástroje hodnocení naší fitness jsou naše pudy (potažmo pocity). Mám chuť na pořádný kus smaženého masa nebo sex s holkou s velkýma prsama a širokými boky - moje pudy totiž zakódovaly jakousi korelaci mezi dostatečným přísunem energie a bílkovin a úspěchy mých předků v přežívání a reprodukci. Jenže ty pudu v aktuálním kontextu nemusí zrovna platit - v prostředí, kde je potravin dostatek může jednání podle toho pudu mé vyhlídky na budoucnost spíše zhoršit ( obezita, infarkt, rakovina tlustého střeva). Podobně i prsatá partnerka se širokými boky nemusí být nutně zrovna nejvhodnější v prostředí, kde spíše záleží na vysokém vzdělání mých potomků, a riziko že nepřežijí porod kvůli úzké pánvi je v celku zanedbatelné. 

Je výhodné mít ve vrhu 10 mláďat z nichž každé bude do určité míry zanedbané, a jeho šance na přežití a reprodukci budou menší, nebo je výhodnější mít 1 mládě a intenzivně do něj investovat tak, aby byla pravděpodobnost jeho přežití a reprodukce vysoká i v další generaci? To je dilema, resp optimalizační parametr, na který evoluce neustále dokola hledá odpověď a odpovídá jinak v závislosti na kontextu. Pro primitivní organizmy bývá odpověď nejčastěji více mláďat, pro vyspělejší jde často o vyšší rodičovské investice do menšího počtu, protože teprve zde mohou být ty rodičovské investice efektivní. U lidí v západní morálce se zakódoval spíše důraz na kvalitu, protože ten vyplývá z kontextu, ve kterém se tato morálka vyvíjela. Bez specifikace tohoto kontextu však není možné říct co je správné - co je morální. 

To samé se ale týká i civilizace. V konečném důsledku jde o dlouhodobý rozvoj. Civilizace je vlastně od toho, aby vytvářela stále dokonalejší nástroje svého přežití. Otázkou pouze je jak extrapolovat důsledky našich činů a rozhodnutí v dlouhodobém horizontu, jaké strategie k dlouhodobému rozvoji volit. Je výhodnější teď spálit všechno snadno dostupné fosilní palivo, a doufat že multiplikátor ekonomického růstu který to přinese, bude větší než problémy které si tím způsobíme (změny klimatu, a to že nám žádné dostupné fosilní palivo nezbude )? Pokud přijde za 50 let nějaká nová nečekaná katastrofa, bude asi výhodnější disponovat většími zdroji (vyšším HDP) k jejímu řešení, takže by náš růst HDP měl být co nejrychlejší na neměl by být brzděn investicemi s dlouhodobou návratností. Jenže co když ta katastrofa přijde za 200 let. Co když zrychlený hospodářský růst v nejbližších 50-ti letech sníží výhled na hospodářský růst v dalších 150-ti? To všechno jsou otázky složitých extrapolací se spoustou detailů, na které evoluční morálka přímo neodpoví. Odpovídá pouze na otázku fundamentálního motivu, ke kterému se mají všechny tyhle extrapolace a strategie upínat - dlouhodobě přežít a rozšířit se v tom nejobecnějším smyslu.

No a co?


Snad jsem aspoň některé z těch co to dočetli až sem přesvědčil, že evoluce je zdrojem morálky nejen současné ale pravděpodobně i jakékoli myslitelné. Ani toto uvědomění však nemusí být dostatečné, aby to člověka nutilo skutečně se snažit svou morálku evolučnímu imperativu přizpůsobit. Můžu si prostě říci:

Ok, možná v nějakém abstraktní smyslu je správné se chovat podle evoluční morálky, ale mě osobně to může být jedno, já se prostě mám chuť chovat podle mých citů. (nebo podle ideálů které jsem si během života vštípil - např. humanismu. )

Tohle si každý samozřejmě říct může. Dokonce si to může říct nejen jednotlivec, ale klidně i nějaká skupina (např. sekta ) nebo stát, či celá civilizace. Takové rozhodnutí ale není bez důsledků. Evoluční principy jsou platné univerzálně, a představa že "evoluce skončila" je ostudná krátkozrakost.

Jistě, pro některé jedince evoluce třeba skončila - typický obyvatel vyspělých zemí má přežití prakticky zajištěno, nebezpečí násilné smrti prakticky nulové a možnosti reprodukce se často dobrovolně zříká, protože jeho prehistorické city nepřizpůsobené novému kontextu jsou více zaujaty bramborovými lupínky a audiovizuální stimulací. Neskončila ale evoluce na úrovni ideologií a kultur. Zvítězí křesťanství, islám, nacizmus, humanizmus, liberalismus, komunismus nebo nějaká modernější alternativa? Neskončila ani evoluce na úrovni civilizace. Jaké živelné katastrofy (pád meteoritu, exploze supernovy, globální změna klimatu) je schopna naše civilizace ustát? A co v případě, že se setkáme s jinou civilizací (asi mimozemskou)? Prosadí se v případném vzájemném spojení a asimilaci spíše prvky naší civilizace nebo jejich? Ať už uvažujeme otevřenou válku nebo mírumilovnou kulturně ekonomickou interakci, vždy se jedna strana rozšíří víc než druhá.

Evoluce není nic jako naivní představy personalizovaných bohů, kteří nemají na práci nic lepšího než kontrolovat co lidi dělají a přímo jim v tom bránit, přikazovat či trestat. Evoluce ani nemá žádný rozum - je to jen jednoduchý fundamentální princip. Schopnější sktrukury přežijí a rozšíří se. Tečka.

Pokud se nechceme chovat podle evolučního imperativu, nemusíme, bude to mít pouze jediný důsledek - naše šance na přežití a rozšíření budou nižší než u struktur, které se podle evolučního imperativu chovají. Ale to se dost možná stane až velice nepřímo v dlouhodobém časovém horizontu a na úrovni superorganizmu - takže nás se to přímo osobně moc netýká. Je na zvážení každého zda je to pro něj dostatečný argument proč se nějak chovat.

Pro mě to argument je - přinejmenším proto, že žádné jiné konzistentní opodstatnění morálky dovedené dokonce ( k fundamentální logice, a přírodním zákonům ) neznám. 

7 komentářů:

  1. Prokope myslím, že to celé má jisté vady. V první řadě jsou i naše emoce výsledkem evoluce, jen jsou jakousi starší, jednodušší vrstvou. Proto bývá ve skutečnosti rozum s emocemi jen málokdy v rozporu a to pak znamená, že se dopouštíme omylu buď na rozumové nebo na emotivní úrovni.
    Ta druhá věc ohledně humanismu je v tom, že v tom, že nejde jen o samotný ideál (ostatně humanismu je spousta verzí) ale o perspektivu. Předešlá katolická perspektiva byla "z pohledu Boha", což ale příliš nefungovalo. Ani to co nabízíš není o moc lepší, protože evoluce nemá ani konečný cíl, ani směr. Odkazem na evoluci se tedy dostaneš do tak obecné roviny, že z ní prostě nepůjde odvodit konkrétní etiku. Evoluce navíc nedělá vůbec nic na 100% ale vždycky tak na 40. Pro evoluční úspěch stačí to co je dostatečné, ne to, co je dobré.
    Pokud jde o 1984. Ve skutečnosti se mohou udržet a rozšířit všechny systémy, které dokáží vyrovnat úbytek obyvatelstva, tedy všechny, které mají vyšší natalitu než mortalitu.
    Z toho principu je samozřejmě možné vytvořit i systém, který vlastně nikomu nevyhovuje, přesto bude dostatečně sebeudržující a sebeochraňující.

    OdpovědětVymazat
  2. Promin, ale pripada mi ze vytahujes veci ktere jsem v tom clanku diskutoval jako podpurne argumenty a vidis v nich protiargumenty.

    Ze jsou emoce starsi jednoduzsi vrstvou vzniklou evoluci tam prece pisu, je to jeden z hlavnich bodu moji argumentace. To ale neznamena ze je "rozum s emocemi malo kdy v rosporu" jak rikas. Trivialni pripad - mam chut jist veci o kterych vim ze mi skodi. Takovych rozporu pribyva a bude jich pribyvat s tim jak se stale vic vzdalujem podminkach pri kterych emoce vznikaly. Proto je potreba se drive ci pozdeji straych emoci zbavit, pripadne je nahradit nejakymi "aktualizovanymi"

    vzdyt rikam ze evolucni princip sam o sobe navod na zadnou konkretni moralku nedava. Ze vzdy je potreba nalezt nejakou konkretni implementaci (kterou je treba ten humanismus, nebo ruzne nabozenske systemy) pro prakticke aplikace. Ale jde o to, ze evolucni princip je obecny ramec v kterem ke kteremu se kazda takova implementace musi upinat. Humanismus se bude muset drive ci pozdeji zmenit (vypustit nektere teze, zavest jine) pokud ma fungovat v novych podminkach. Ale stale to bude v ramci evolucniho principu.

    To ze se v principu muze udrzet system ktery nikomu nevyhovuje, je podle me prave ukazka prechodu k novemu ustrednimu subjektu evoluce (prestane jit o evoluci na urovni jedincu, ale na urovni napr. států). Taky to podle me znamena ze v ten moment prestanou byt osobni city relevantni. Nemusi byt tedy spatny ten rezim proto ze nevyhovuje citum jedincu, muzou byt spise spatne ty setrvacne archaicke city jedincu ze neodpovidaji novym klicovym evolucnim tlakum v danem kontextu.

    A system ktery "vyrovnava ubytek obyvatelstva" se udrzet muze ale nemusi. Zalezi na selektivnich tlacich - jak bude efektivni v predchazeni katastrofam? Jak bude efektivni v odstanovani parazitu? V dlouhodobem zajisteni jinych zdroju? Jak bude efektivni v konkurencnim boji s ostatnimy systemy okolo nej?

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj, odpovím v podobném duchu jako je psán článek, tedy ne zcela vytříbeně a poněkud intuitivně.

    Problém s evolucí je ten, že funguje na statisticky velkých souborech. Podobně jako třeba termodynamika nepředpovídá pohyb 1 atomu, tak i evoluce je absolutně na nic pokud uvažuješ v rovině jednoho nebo několika málo subjektů. Když budeš mít jeden organismus nebo jednu všeobjímající civilizaci, pak není logicky předmětem konkurence a evouce ve smyslu přirozeného výběru se tam neuplatňuje, a celá evoluce se ti redukuje na pasivní hromadění chyb dokud se systém nerozpadne. Můžeš evoluci nahradit něčím jiným, např. dogmatem (být je dobré, nebýt je špatné, stabilita je dobrá, růst je nejlepší, úpadek je špatný zánik je nejhorší atd. ale to už je ideologie ne přírodní zákon.)

    V evoluci (pokud si ji nějeak takto nezideologizuješ) není žádný precedent pro sebezokonalování jednoho izolovaného subjektu, jako víceméně je globální civilizace. Pokud nemáš statisticky velký počet konkurenčních entit, není moc smysluplné mluvit o fitness takové samojediné entity (max. o její stabilitě a to je věru málo).

    Evoluce prostě popisuje svět jaký je, ale sama o sobě nedává hráčům nápověď co mají dělat. "Maximalizovat fitness" je prázdná floskule. A) konkrétní vlastosti které fitness určují, nemusejí být ani trošku stabilní v průběhu času, takže nevíš, podle čeho se bude fitness počítat zítra a podle čeho pozítří. B) třeba v případě civilizací, států a kultur vůbec nemáš fitness definovanou. Měl třeba starý Řím jako civilizace fitness nízkou, protože zkolaboval, nebo vysokou, protože zanechal hodně dceřiných kultur a mnoho dalších ovlivnil? To už ti tam lezou zase ideologická a subjektivní kritéria maskovaná za objektivní pojmy.

    Evoluce ti taky nevysvětlí jakou úroveň evoluce máš protěžovat. 1984 dáváš jako příklad převážení evoluce systémů nad jedinci (zjednodušeně je to realita kde "fitness" systému je v protikladu požadavkům jeho jedinců), ale jsou i opačné příklady, např. tragedy of commons nebo rakovina (nebo vlastně i vzájemně garantované zničení ve válce), kde zcela jasné evoluční tlaky vedou subjekty ke zničení nadřazeného celku a pokud neuděláš deus ex machina a nezměníš pravidla, k tomu zničení dojde nevyhnutelně.

    Zase pokud je zničený/ohrožený celek jenom jedním z mnoha (např. jeden z mnoha organismů v populaci, jeden z mnoha států, jedna z mnoha obydlených planet) je "jedoduché" rozhodnout, že tento jev je evolučně nežádoucí neboť snižuje fitness na nulu. Ale vždycky bude existovat úroveň popisu kde už bude možné definovat subjekt jen jeden nebo několik málo a tam prostě musíš zavést nějaké apriorní předpoklady a pravidla.

    Na jednom místě tam máš omylem horizontální dědičnost místo vertikální (horizontální je přenos mezi nepříbuznými jedinci, což je běžné u memů, vertikální je z generace na generaci což v 99% případů platí pro geny).


    Jinak té úvahy o definici "já"jsou hodně zajímavé, navzdory tomu, že nevedou k žádné jasné předpovědi kterou úroveň popisu preferovat (to jestli chápu dobře zůstává nevysvětleno a ponecháno na estetických preferencích nebo náhodě).

    Napadá mě ale otázka, která sice s tématem souvisí jen nepřímo ale je zajímavá: To, že vnímáme své "duševní já" podobně silně jako své "genetické já" (tj. k osobám sdílejícím naše memy chováme podobné i podobně silné praxe je jasné, že v mnoha případech je "pouto memů" podobně silné jako "pouto genů" a když se dostanou do rozporu je to spíš 50/50 než že by vždy převážily geny. Názorové neshody v extrémním případě vedou i k vraždě příbuzného, což je z genocentrického pohledu absurdní.
    Je to náhoda (evoluce nás vybavila nástroji k posuzování podobností mezi námi a druhými za účelem zvýšení fitness našich genů, ale tento mechanismus byl posléze "zneužit" memy)? Nebo je to produkt klasické evoluce, tj. tato vlastnost je paradoxně výhodná i z hlediska naší genetické fitness, i když se to tak na prvý pohled vždy nejeví?

    TP

    OdpovědětVymazat
  4. Až budu mít víc času, odpovím v příspěvku na svém blogu, myslím že je to přiměřené.

    OdpovědětVymazat
  5. Tomáši, diky za dost trefnou kritiku. Ta námitka, že evoluce funguje jen ve větší populaci je dost závažný. Taky mě letmo napadlo a docela ve mě hlodá, a ze "strategických důvodu" jsem ho radši nerozebíral, protože v něm vidím taky jako docela slabinu. Když je entita jen jedna, nepůsobí na ni jednak konkurence jiných entit jako evoluční tlak, a jednak nemuže být její rozšíření (počet kopií, populace) být nějakým spojitým měřítkem fittness. Její podíl v populaci nemůže na základě fittnes růst nebo klesat, může pouze binárně přežít nebo zemřít.

    Ale myslím že určité prvky evoluce se i u izolované entity typu civilizace dají použít pro její složky/aspekty (geny, memy chceme li). Jednak proto že i u izolované civilizace existují nějaké evoluční tlaky (přestože jí žádné jiné civilizace nekonkurují). Těmi tlaky jsou např. přírodní katastrofy, dostatek zdrojů, případně i vnitřní problémy (např. riziko revoluce). Dále proto že u takovychle "velkých" systémů není nějaký cetrální "genom" kde by nějaký gen buď binárně byl a nebo nebyl. Naopak geny (memy) zde mají různě silnou podporu. Ta podpora se může měnit vlivem nějakých zkušeností. I když je pravda že tohle už je proces který vyžaduje nějaký rozum nebo další zpětnovazební mechanismus než čistě klasický přírodní výběr. Vlastě by šlo nutně o nějakou formu Lamarkismu.
    Nejjednodužší takový proces by vypadal např. tak že genom mutuje více tehdy, když se organizmu daří špatně (podle nějakých indikátoru, stresových faktorů) a naopak nemutuje skoro vůbec když je v "pohodě" (tj. poblíž svého optima).
    Jenže něco takového jsem v článku nechtěl rozebírat, protože by to vytvořilo další nejasnosti a dohady nad tím jestli to teda vlastně je evoluce nebo není (a striktně vzato asi není).
    Fitness zde není zase tak špatně definovaná jak říkáš. Nemůžeš ji sice měřit např. z velikosti populace, ale můžeš ji odhadnout právě nějakou rozumovou extrapolací či heuristikou - můžeš odhadnout s jakou pravděpodobností civilizace jako celek zanikne, resp. jak je proto tomu odolná. Neříkám že to můžeš určit přesně, ale i odhad stačí na to aby mělo smysl veličinu fitness zavést.


    Nicméně i bez "Lamarkistické vnitřní fuzzy evoluce" je možné na celou věc pohlížet tak že civilizace se skládá z těch memů (různých aspektů), nebo i nějakých fyzických podčástí (států, firem, zájmových skupin) a mezi těmi funguje úplně normální konkurence a klasická evoluce. Ale je fakt, že pak nejde asi říci že to je evoluce civilizace jako celku.

    OdpovědětVymazat
  6. Znovu říkám to co jsem psal - Ano, evoluce ti sama nedá žádnou konkrétní morálku, žádný konkrétní návod. Důležité je ale to že každá morálka kterou vytvoříš by měla sledovat základní cíl dlouhodobého přežití. Humanismus to třeba teď dělá relativně dobře, výhledově se dost možná stane, že přestane být efektivním nástrojem/strategií zajištění přežití. Resp. se dost možná najdou jiné alternativy, a ty se podle mě prosadí. Např. tou evolucí na úrovni částí civilizace (pokud se nechceme zaplátat do Lamarkismu, ani nebereme konkurenci s mimozemšťany).

    Co se týče úvahy o evolučním "já" - jo ta otázka zůstává otevřená. Jen jsme naznačil co mi příjde jako nejlepší přístup - podle mě je to otázka evolučních strategíí jakého "já" se budou týkat. Nějaké evoluční strategie preferují geny, jiné evoluční stragegie preferují memy, jiné se zabývají skupinami. Takže pak by vlastně hlavním subjektem evoluce byly samotné evoluční strategie. A dá se skoro určitě říct že evoluční strategie je defakto taky gen/mem (nebo jejich konglomerát). Takže by to zase potvrdilo že evoluce probíhá především na ůrovni genů. Ale nepříjde mi to vůbec jednoznačné, protože se to hrozně překrývý, a probíhá to spíš na všech úrovních a v závislosti na kontextu resp. konkrétní podobě formy života se stávají ústřední jiné úrovně a subjekty evoluce. (takže výsledek té úvahy je fakt dost vágní :) )

    OdpovědětVymazat
  7. Ad konflikt přirozené genetické evoluce s rozumovou - Nemám proto žádné větší argumenty, ale jsem naprosto přesvědčený že platí první možnost (zneužití memy). Už dlouho jsem přesvědčen, že genetická evoluce není ani jediná forma evoluce která na platformě člověka probíhá, ani není ničím garantováno, že by měla být dominantní. Různé formy evoluce podle mě vznikají a zanikají. Dalo by se řící že genetická forma evoluce vznikla z nějaké pre-evoluce neživých struktur, kde už existovala mutace a přirozený výběr ale neexistovalo ještě rozmnožování a dědičnost. Takovou pre-evolucí je např. generování nejrůznějších molekul tepelnými fluktuacemi. Přičemž některé molekuly jsou stabilnější než jiné (i když čistě pasivně). Timhle procesem vznikly některé molekuly schopné se kopírovat a dědit vlastnosti, a vznikla jedna forma evoluce. Tahle forma evoluce byla najednou mnohem výkonější než pre-evoluce. V rámci genetické evoluce však vznikají zase nějaké nástroje - např. fenotyp, rozšířený fenotyp, rozum.... Tyhle nástroje mohou být platformou zase nové formy evoluce - řekněme post-gentické formy. A nic nebrání tomu aby struktury post-genetickou evolucí evolvovaly rychleji než genetickou, a tedy i post-genetické evoluční tlaky ovlivňovaly výsledek intenzivněji než genetické tlaky. Takže post-genetická evoluce převezme vedení. Nevidím v tom problém.

    Někdo by mohl namítnout - pokud geny vytvořily rozum pro naplnění svých evolučních zájmů, tak proč ho nevytvořily tak, aby se nevymknul kontrole. Ale tak přece evoluce nefunguje - evoluce neumí extrapolovat (dokonce i rozum extrapoluje vždy jen omezeně).

    OdpovědětVymazat